S lyžemi v říši Inků, díl 3.
Na Huayně jsme se aklimatizovali na začátku našeho více než měsíčního působení v Bolívii, ale náš následný pokus o vrchol zhatilo velké množství nestabilního sněhu nějakých 80 metrů pod vrcholem. Nebyl to nejšťastnější začátek naší výpravy, ale zklamání se postupně změnilo v rozhodnutí, zkusit to ještě jednou, pokud na konci pobytu vyjde čas.
A ten čas nakonec opravdu zbyl. Po zlyžování Sajamy a Illimani jsme se cítili naprosto fit, ve formě a kompletně aklimatizovaní, a tak nám nic nebránilo v tom, abychom ještě jednou vyrazili do území věčného ledu a ještě jednou se pokusili o Huaynu. Pro aklimatizované horolezce je to pouze dvoudenní výlet z La Paz a tak jsme věděli, že nám zbyde ještě i nějaký čas na cestování do džungle a k jezeru Titicaca na samotném konci výpravy.
Už zase sedíme v kodrcající se Toyotě, a skrz přední sklo a houpající se indiánské korálky na zpětném zrcátku pozorujeme, jak se Huayna Potosí pomalu přibližuje. Odsud vypadá větší, než doopravdy je. Zaledněný gigant, z tohoto úhlu téměr dokonalá pyramida, trůnící nad pustou rovinou Altiplana. Napadá nás, že takhle nějak musí vypadat řetězec Himaláje, když se k němu blížíte z tibetské strany.
Huayna Potosí znamená „Bouřlivé mládí„. I my tu totiž prožíváme část našeho bouřlivého mládí, které se už nezadržitelně krátí. Stejně jako i tento výlet. Poslední hora výpravy a kapitola Bolívie bude dopsána a navždy uložena v našich vzpomínkách. Kolik takových rozmanitých horských dobrodružství jsme za poslední roky bratrsky prožili… Z myšlenek nás vytrhává velké stádo lam, které se pase podél cesty na zlátnoucí trávě. Začíná suché období bolívijského roku, hory za chvíli zledovatí a skialpová sezóna tady skončí.
Konečně přijíždíme na Zongo Pass, s řidičem domlouváme odvoz zpět hned na následující odpoledne a loučíme se. Dnes vyjdeme do výškového tábora, kterému se tady říká Rocky Camp, další den dopoledne vrchol a večer už budeme dávat burgera a pivko v La Paz. Ano, proto je Huayna považována za nejdostupnější šestitisícovku na světě.
Ale pozor, lidé si to často mylně vykládají jako nejjednodušší, což pravda rozhodně není. Vrcholový hřebínek je občas technicky celkem náročný, ale veřejné mínění tady často silně ovlivňují místní vůdci, kteří v případě nevhodných podmínek prohlásí předvrchol za pravý vrchol a nic netušící laikové tomu snadno a rádi uvěří.
I proto je hlášených tolik úspěšných výstupů na vrchol a agentury proklamují vysokou úspěšnost… Realita je však občas jiná a spousta skupin slaví a otáčí na předvrcholu. Nás se to celé stejně moc netýká, protože sjezdová linie vede sněholedovou jihovýchodní stěnou, tedy úplně jinak než normálka.
Stoupáme kamenitými morénami, i tady bohužel oproti starým fotkám ledovce neskutečně ustoupily. Hladina přehrady je hlouběji a hlouběji pod námi a za ostřím boční morény čeká kamenná chýše, kde spává starý Indián, který vybírá směšně nízký poplatek za vstup na horu. Vysvětluje nám, že tam vždy týden stráží a týden je potom doma ve vesnici. On tam normálně natvrdo bivakuje v tvrdých podmínkách!
V tomto bodě cestička vstupuje do skal a začíná stoupat prudce nahoru. Ale jde se nám výborně, ten rozdíl oproti tomu, kdy jsme tu procházeli před třemi týdny, je diametrální. Procházíme kolem první horské chatky, kterou si tu postavila jedna z agentur, potom kolem druhé, a všichni na nás překvapeně zírají: zaprvé protože si sami neseme velké batohy, zadruhé že neseme lyže. S úsměvem všechny míjíme a jdeme ještě o sto metrů výš na první sníh, kde si stavíme vlastní stan.
Vyhříváme se na žulových blocích, tavíme spousty sněhu a láhve s vodou dáváme do spacáků, aby bylo ráno všechno rychlejší. Nad vrcholem Huayny rychle běží mračna. Takže zítra naposledy, říkáme si. Poslední vstávání do mrazu, poslední noční pochod a pak už nás čeká léto.
Bezstarostné léto, plné lezení nebo pohody pod skalama. Nebo si to tak v tuhle chvíli aspoň malujeme. Prostě, už se nám chce domů. Je konec května a představujeme si, jak to asi zrovna vypadá doma, kde už léto asi propuklo. Ale okey, říkáme si, ještě jednou zabereme…
Noční vstávání v miniaturním útočném stanu. Nejdřív se musí ven vysoukat jeden, pak teprve druhej. Vařič hučí, ale hvězdy nikde. Sakra, předpověď asi nevyšla! Nedá se nic dělat, nemáme co ztratit, zkusíme vyrazit a uvidíme.
Stoupáme mírnými ledovci a hluboko pod námi září noční La Paz. Přemrzlý sníh křupe pod nohama a dává tušit, že v poledne nás čeká skvělý firn. Ale vrchol Huayny je pořád v mraku. Víme, že s takovou prudká vrcholová stěna nikdy neodměkne. Vůbec nespěcháme, vstoupit do mraku se nám nechce a spíš čekáme, jak se vše vyvine dál.
Na dílčím hřebínku ledovce do nás konečně udeřilo slunce. Ostré paprsky oranžového, vycházejícího slunce. V ten moment je nám okamžitě jasné, proč místní obyvatelé celá tisíciletí slunce tak uctívali. Ihned pociťujeme teplo, slunce má tady, kolem šestnácté rovnoběžky, pořádnou sílu. Stojíme a sledujeme pokličku nízké oblačnosti nad Amazonií.
A ještě dál se nad těmito nízkými mraky zvedají cumulonimby mohutných bouřek, které tam celou noc zuřily a teď pomalu doznívají. Příroda v těchto končinách dokáže mnohem impresivněji demonstrovat svoji sílu, než jak jsme na to zvyklí od nás.
Shora se vrací první turisti s vůdci, kteří vyráželi už někdy o půlnoci. Mají na sobě námrazu z vrcholového mraku a otáčeli někde uprostřed bílé tmy. My víme, že za těchto podmínek to pro nás nemá žádný smysl. Ale pomalu pokračujeme výš a výš, doufajíc, že silné slunce mraky rozpustí.
Ani ne za půl hodiny se to skutečně stalo! Vrcholový mrak pomalu mizí a my naopak zapínáme na plné obrátky. Jsme plně aklimatizovaní a už dokážeme být hodně rychlí, když je potřeba. Dočkali jsme se, tohle je naše šance. Musíme trefit ten pravý okamžik, kdy se mraky rozplynuly a přitom ještě nikde není příliš měkko.
Vlézáme do strmé, vrcholové stěny. Nejdříve kousek mírně exponované rampy a pak už velká firnová deska. Sklon asi 45°, perfektní firn pomalu měkne a my valíme posledních 200 metrů nahoru jako stroje.
Poslední kroky a poslední vrchol výletu je náš! Huayna Potosí. Potřetí za poslední asi tři týdny se dostáváme nad magickou hranici jihoamerických And, tedy nad 6000 metrů. Symbolicky dokončujeme projekt 6 x 6000, který jsme načali v roce 2013 ještě s Mácou. Je to krásná chvilka, plná nostalgie a povznesení.
I Huayna nám poskytuje nové, senzační výhledy. Na západ leží rovinaté Altiplano a městská zástavba El Alta, chudinského předměstí La Paz. Na sever se táhne řetězec pohoří Cordillera Real, většinou pětitisícovky, krásné horské laguny, a úplně vzadu vidíme šestitisícovou Ancohumu, která byla kdysi považována na nejvyšší horu Jižní Ameriky. A na východ leží Amazonie a její bouřková mračka, která se už pomalu rozpouští.
Před sjezdem není možné si nevzpomenout na průser, který se tu před pár roky udál. Právě v tomto sjezdu spadl a zabil se francouzský horský vůdce v roce 2013. Ale dnes tady máme excelentní podmínky a něco takového se nemůže stát. Sklon je 45° a sjezd máme zcela pod kontrolou.
Lyže vykrajují oblouky do prvotřídního jihoamerického firnu a blížíme se ke klíčovému místu, kterým je rampa, která nás dostane ze stěny pryč. Tady nás čeká několik oblouků v expozici nad skalní stěnou pod námi. První lyžuje Ondra.
Sníh krásně drží a už jsme na velkých ledovcových pláních. Zapouštíme první dlouhý oblouk, nabíráme rychlost a cítíme radost a vděk za zážitky, které jsme tu zase prožili. Plujeme po rozlehlých ledovcích Huayny, rozhlížíme se po majestátních séracích, ale víme, že jsme mimo jejich dostřel. Lyže nás vezou bez námahy dolů v posledním sjezdu sezóny 2017.
Jsme zpět v La Paz. Cpeme se pizzou, zapíjíme to několika pivy. Hlava najednou ztrácí tu koncentraci na jednu jedinou věc, která ji poslední měsíc zaměstnávala, a to bylo vylézt a sjet minimálně tři pěkné, velké hory.
Cítíme vnitřní klid, úkol je splněn, Bolívie se stane další krásnou kapitolou našich vzpomínek. Ale jak už to tak bývá, klid mysli v nás vydrží jenom pár dní, a jak se blíží odlet zpět do Evropy, hlava už zase vymýšlí nové výzvy.
Teď už obracíme svoji pozornost k něčemu úplně jinému: projít posledními vůdcovskými kurzy UIAGM, složit aspirantskou zkoušku a taky vylézt přes léto pár devítek na skalkách. Nejen lyžováním živ je Kejďák!
No a v roce 2018 snad vyjde Satopanth v indickém Gahrwalském Himálaji.
Technické údaje:
Huayna Potosí, 6088 m
- cesta: normálka + JV stěna, AD
- sklon: maximálně 55°, vrcholový úsek 43-46°
- tábory: BC cca 4700m, C1 cca 5200m
bratři Švihálkovi