Foto – příběh z Norska 7/10
Čas letí jako splašený, do Norska vtrhlo jaro s nevídanou dravostí. Sníh na ostrovech mizí přes očima a padají laviny mokrého sněhu. Je čas vyrazit dál na sever, do kraje Troms, domova Laponců, sobů a obřích sněhových úhrnů. Čekají nás Lyngenské Alpy a hornatý ostrov Kågen, kde sníh zůstává až dlouho do léta. Nejdříve navštěvujeme univerzitní město Tromsø, centrum norského severu.
Tromsø je norské hlavní město skialpinismu.
Vjíždíme s camperem na úzkou křivolakou silničku, která kopíruje západní pobřeží lyngenského poloostrova a umožňuje přístup k těm nejvyšším horám celé oblasti. První volba nakonec padá na Fornestind, a to okamžitě poté, co se tato mohutná hora s vrškem useknutým do roviny vynořuje zpoza horizontu. Je jasně vidět, jak se do severozápadní stěny šikmo zařezává prominentní žlab.
A co říká průvodce? 45°, 700 m. A stinná expozice dává naději, že žlab bude v rozumném stavu. Je tvrdo a tak stoupáme hodně rychle. Bohužel těsně pod vrcholem je žlab přerušen skalním prahem, který není vůbec snadný. Na solo ho přelézt a především slézt nedokážeme a lano jsme si tentokrát nevzali – průvodce nám tuto překážku zatajil.
Nezbývá, než začít lyžovat dolů odtud a s vrcholem se rozloučit. Sjezd je spíš dlouhý než těžký. V údolí nám značně vylepšuje den nález sobího parohu…
Jaro už řádí i v Lyngenu a užíváme si sjezd ,,řekou“, kdy jedeme po solidním ledu, po kterém zurčí regulérní říčka.
Jiehkkevárri je sámský (laponský) název nejvyššího vrcholu Lyngenu. Přestože tento mimořádně hornatý a silně zaledněný poloostrov má v průměru pouze 25 km na šířku, tato hora vystoupala až do výšky 1834 metrů a je nejvyšší i v celém kraji Troms, přestože leží hned na pobřeží.
A právě díky tomu je túra na ni výjimečná. Vyrazíte přímo od moře, brzy na to narazíte na morény, již ve výšce pouhých 500 metrů vstoupíte na ledovec…a ten vás vyvede na oblá vrcholová temena.
Nastoupáte prakticky přesně 2000 výškových metrů a za odměnu se podíváte shora na nejalpštější a nejrozervanější pohoří Norska.
Z Jiehkkevárri na západ spadá žlab, který si svými parametry a atmosférou nijak nezadá se sjezdy kuloárů v Západních Alpách. Prostě alpine sjezd se vším, co k tomu patří: 1000 metrů převýšení, 45° sklon, objektivní nebezpečí v podobě vysících našlehaných převějí všude nad ním, kusy námrazy odpadávající ze stěn a svištící kolem vás, velké koryto po starých lavinách, střídavá kvalita sněhu a nepříjemný bergschrund při vjezdu na dolní ledovec. Ale proč to tedy vlastně lyžovat? Jednoduše protože je to největší lajna nejvyšší hory slavných Lyngenských Alp!
Při sjezdu jsme se opravdu cítili trošku ohroženi, ale vše dobře dopadlo a odměnou nám bylo zkompletování traverzu Jiehkkevárri a dovršení okruhu, který nám zabral dobrých 10 hodin (včetně vyčkávání na správný moment nad žlabem). Do Lyngenu přichází dlouhá perioda špatného počasí a nám je jasné, že náš pobyt zde končí. Pořád však máme v rukávu ještě poslední tajné eso, nejsevernější bod našeho výletu, extrémně hornatý arktický ostrov Kågen na hranicích Finnmarky.
Kågen nás vítá zvláštní posmutnělou atmosférou toho pravého, odlehlého severu. V městečku Skjervøy se v přístavu pohupuje několik rybářských bárek, jinak je všude klid, bezvětří a slyšet je jenom racky. Na úrovni moře lehce prší, výš přechází déšť ve sníh.
Několik dní čekáme a nakonec se ukazuje, že nejlepší bude vyrazit na noc, kdy se mají mraky aspoň na chvíli roztrhat. Začínáme stoupat ve střídavém mírném dešti, ale čekat déle se nám už prostě nechce. Rozbahněný a kašovitý sníh nám na několika místech přestává připadat bezpečný, ale přes ošemetná místa se dostáváme a čím jsme výš, tím je sníh lepší.
Ačkoliv už začíná doba polárního dne, příroda je přes noc potemnělá a jakoby spící. O to silnější atmosféru tu cítíme. Moře hluboko pod námi je temně, kovově modré, nad ostrovy táhnou černá mračna a jen na severu je prosvětluje bledá záře slunce visícího kousek nad obzorem. Ale pod mraky je viditelnost dobrá: vidíme od Lyngenu a jeho bílých ledovců až po Finnmarku a její laponské roviny. Jsme šťastní, že jsme se ocitli na nejsevernějším bodě naší velké cesty právě v takto zvláštní a magickou chvíli…
bratři Švihálkovi
