Foto – příběh z Norska 2/10
Po krásném úvodu, který nám přichystal Jotunheimen, nás to logicky táhlo do fjordů. A když fjordy, tak rozhodně Sunnmørské Alpy, jak se nazývají hory okolo mohutného Hjørundfjordu.
Nejdřív se zdálo, že jaro už příliš pokročilo a pobřežní hory budou mít již málo sněhu…
…ale hned první přístup do hor, k chatě Patchellhytta nás vyvedl z omylu – hory jsou plné sněhu, pouze svahy fjordů jsou příliš oteplovány mořem.
S věcmi na dva dny jsme vyrazili a k samoblužné Patchelhyttě dorazili tak akorát se setměním. Útulný interiér a východisko na spoustu špičkových túr!
Výběr prvních dvou kopců byl jasný: na samém konci Norangsfjordu ční královna Sunnmøre, hora jménem Slogen. Od strany fjordu je to těžce dostupný skalní zub, který převyšuje mořskou hladinu o těžko uvěřitelných 1564 m, a to prakticky vertikálně. Ale z druhé strany, z vnitrozemí, na něj vede túra přes nádherné úbočí s freeridovým sklonem 35°.
Hory a moře tu existují vedle sebe v dokonalém díle severské přírody. V celém jižním Norsku nenajdete oblast, kde by velké ,,alpské“ vrcholy tak dokonale komunikovaly s pobřežím a mořskou hladinou. Výjimečnost Sunnmøre spočívá právě v této jedinečné harmonii a ačkoliv ne vždy tu jde lyžovat až k mořské hladině, mořská panoramata jsou častá a nádherná. Celou scenérii tu ještě podtrhuje fakt, že hory jsou zde rozeklané a strmé. Jestli se někdo ptá na top oblast jižního Norska, znáte našeho favorita:)
Slogen: Freeridový sklon 35° a parádní prašánek pod modrou sunnmørskou oblohou! Můžete naplno povolit uzdu jak svým lyžím, tak své fantazii a v plné rychlosti si pohrát s východním svahem. Sníh částečně stříká a částečně práší od lyží, je to ten pravý ,,slush snow“, který tak často zmiňují v norských skialp průvodcích. Prostě prašan s vysokou vlhkostí. Každopádně lyžba je to královská a za pár minut jsme zpět u chaty, kde je už cítit začínající polední žár.
A hned naproti čeká druhá perla, Store Smørskredtind, kde je to ale už trochu jiný level: SZ stěna má průměrný sklon 45° a v horní třetině skalní bariéru, kde je sklon ještě trochu větší. Spěcháme nahoru, stěna zůstává ve stínu až do pozdního odpoledne a to nám dává šanci stihnout oba kopce za jeden den.
Jedeme nahoru jako pily a víme proč. Horní exponované sněhové pole začíná dostávat slušný příděl slunečního zaření a prašan strašně rychle vatovatí. Na mačkách se dělají papuče a ve spojení se značnou hloubkou čerstvého sněhu i hloubkou pod našima nohama celá substance přestává vzbuzovat důvěru. Naštěstí vrchol už není daleko. Na vršku se nezdržujeme dlouho, protože na výhledy už není ani skrz únavu příliš pomyšlení, teď jde o to se dostat bezpečně dolů. Nasazujeme lyže a horní sněhové pole opravdu není moc příjemné. Jakmile však vjedeme do žlábku a zmizíme ve stínu, čekají nás super podmínky – perfektní, zpevněný prašan – až dolů.
Výborná lyžba klasickou firnovou stěnou pokrytou ještě studeným prašanem, akorát že v Norsku. Po výjezdu zpět na slunce zapouštíme několik dlouhých carvových oblouků a jsme na chatě.
Každý večer po túře jedeme dolů k fjordu…trochu si zarybařit…
… a obstarat tak večeři. Horninndalsrokken je z údolí Kjellstaddalen lehká klasika, ale z údolí Saetredalen, odkud jsme šli my, jde o vyzývavou originální lajnu širokou, ale přesto trochu exponovanou rampou (40-45°) v jižní stěně, takový norský ,,Nemecký rebrík“ z Kežmaráku.
Dále k vrcholu se jde širokým sněhovým hřebenem a posledních 30 metrů je třeba vylézt bez lyží lezeckým terénem II UIAA. Sečteno, podtrženo, skutečný ski-mountaineering, velký pozor na laviny na rampě!!!
Kolåstind se přezdívá králem Sunnmøre a jde o klasickou a asi nejchozenější túru oblasti.
Ale i se Sunnmøre je třeba se rozloučit a pokračovat do dalších, nových a neprozkoumaných pohoří.
bratři Švihálkovi
